O tom, jak jsem se těšil na nové album White Lies.

Málokteré počiny jsou tak očekávány, jako bylo druhé album  londýnské kapely White Lies. Jejich debut To Lose My Life z roku 2009 byl velkým překvapením, a to ve smyslu staronového zvuku evokujícího atmosféru z dob Joy Division. Síla byla hlavně ve velmi silném vokálu zpěváka Harryho McVeighta, jehož hlas zvládá vysoké polohy jako málokterý v tomto žánru. Je v něm zvláštní tklivost a bolestnost, je v něm cítit neškolenost a syrovost. Tohle a syrový zvuk koketující s někdejšími new romantics dalo debutu punc vyjímečnosti a v očekávání nového alba Ritual se odrážely naděje na znovuzrozené Joy Division v uhlazeném kabátě.

Výše přiložený klip pochází z debutového alba To Lose My Life

Nové album Ritual jsem si poslech mnohokrát a slyším v něm snahu o světovost, rádiovost, snahu o zalíbení se masám. Oproti debutu, který byl jako celek hrubě vybroušeným drahým kamenem, Ritual je prostým šutrem pocákaným zbytky (CENZUROVÁNO). Vokál zpěváka je samozřejmě výborný (jen jde cítit snaha o uhlazenost), ale kde album kulhá (spíš se plazí štěrkem po břichu), je stavba skladeb, aranže a v neposlední řadě chybí přirozenost. Jde cítit snaha naroubovat zvuky typické pro Keane, U2, Depeche Mode do konceptu alba bez konceptu. Zní to absurdně, ale výsledek absurdní je.

Producentem alba Ritual  je Alan Moulder, který má za sebou spolupráci právě s Depeche Mode, nebo Placebo, ale i Erasure. Mám pocit, že věhlasní producenti ne vždy pomohou k lepšímu. Na novém albu se mi zamlouvají snad jen čtyři skladby, a to Is Love, která má svojí stavbou ke zvuku debutu asi nejblíže. Vyniká zde skvělý vokál, silný refrén, ale i v této skladbě se bohužel místy ozývají rysy úchylných představ o správném zvuku producenta Alana Mouldera, nicméně dají se přežít.

Druhým obstojným trackem z alba Ritual je Bigger Than Us, který je zároveň prvním oficiálním singlem z nového alba. I zde lze zaslechnout pozůstatky producentova zásahu do zvuku, který jakoby chtěl zvýraznit zvuk refrénu pompézní stěnou přes sebe nahraných a naechovaných stop. Bohužel neudělal dobře a zvuk je spíše hloupě přesycený. I tak ale tento song stojí za poslech právě kvůli vokálu.

Třetím trackem, který mě zaujal je Turn The Bells. Zdá se, že zde se producent buď dokonale trefil, nebo si do něj chlapci z White Lies nenechali hrabat. Temná syntetická basová linka protkávající skladbu v celé délce dodává skladbě Turn The Bells atmosféru připomínající právě debutové album, jímž se White Lies proslavili. Je zde cítit vše. Střídmost, tklivost, zároveň však valivá síla, úsporné aranže dávají vyniknout zpěvu Harryho McVeighta. Tady se to podařilo!

Čtvrtým trackem, ke kterému jsem si musel najít cestu, hlavně přes podivně filtrovaný hlas zpěváka (proč to proboha dělají?), je Streetlights. Ten se mi zpočátku ani nechtělo poslouchat, nicméně syntezátory, které jsou zde tak výrazné mi připomínají dávný zvuk ze skladby Love Will Tear Us Apart kapely Joy Division. Po zdlouhavém prokousávání se albem Ritual musím přehodnotit svůj soud na tuto nahrávku. Minimálně jeden velmi dobrý song tu najdete. Má výbornou melodickou stavbu, která se mi zalíbila už na debutovém albu, trochu netypickou bicí sekci, ale hlavně stojí na skvělém refrénu. Je to přesně ta poloha, ve které se White Lies proslavili a doufám, že tímto směrem budou pokračovat při nahrávání třetího alba.

Zbytek alba Ritual hodnotím jako omáčku, která je zbytečná, její poslech není utrpením, ale spíše ztrátou času, a to je velká škoda.

Závěr? Minimálně kvůli čtyřem výše zmíněným skladbám se vyplatí Ritual poslechnout. Původně jsem měl tohle album za velký průšvih, ale pár skvělých momentů vysoce převyšuje to nevýrazné zvukové tápání. Posunuli se White Lies někam? Neřekl bych, spíše trochu zbloudili, ale neztratili se úplně.